Keltoi 1994-2017

slovanEncyklopedie Slovanů

Slovanská nebo raně středověká archeologie?

Jedním z dilemat, před nímž se archeologové občas ocitají, je spojení nálezů a vůbec všech lidských projevů zanechávajících hmotné stopy s konkrétním etnikem. Archeologické prameny jsou totiž prameny němé, nehovoří k nám jazykem svých původců, a nelze je tedy jednoznačně ztotožnit s projevem konkrétního národa. Citace z knihy Lutovský, M.: Encyklopedie Slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2001

V odborných textech obvykle dáváme přednost pojmům, díky nimž se tomuto - mnohdy kontroverzně chápanému - spojení vyhneme. Střední Evropa si ostatně nacionalismu v archeologii užila již dost. A tak spíše než „keltský" užíváme pojem „laténský", odvozený od naleziště La Téne ve Švýcarsku, přívlastek „germánský" nahrazuje označení „z doby římské". A místo o „slovanské" archeologii hovoříme dnes raději o archeologii raně středověké.
Přesto je však zcela nepochybné, že několik posledních století starého letopočtu psali dějiny českých zemí Keltové a že v době, kdy se na Dunaji ustálila hranice římského impéria, vládla u nás svému lidu germánská knížata. Slované, kteří patrně v několika kolonizačních vlnách vtrhli v průběhu 6. a 7. století na území Moravy a Čech, dokázali zcela asimilovat původní obyvatelstvo a na další dlouhá staletí se stali vůdčím elementem v srdci Evropy. A na našem území se nakonec úspěšně zhostili úkolu, před nímž na konci prvního tisíciletí stála většina etnik tehdejší Evropy - vybudovat stát.
Budiž nám tedy dovoleno - při samozřejmém vědomí vší problematičnosti a složitosti soudobých etnických poměrů - hovořit o té části archeologického bádání, jež se zabývá raným středověkem, jako o archeologii slovanské, aniž bychom pustili ze zřetele potenciální nebezpečí, jež z takového označení může čas od času vyplynout například tak, že bychom slovanskou archeologii pokládali za jednoznačné synonymum pro archeologii národní, případně z ní vyvozovali cosi o jednotě všeho Slovanstva od pradávna až do dnešních časů. Sledování archeologických stop slovanské jednoty nebo oné obrozenecké chiméry zvané slovanská vzájemnost je stejně nesmyslné jako „národní" počátky hledané ve vykopaných předmětech a situacích. Hesla typu „Slovan všude bratra má" neplatila ani v novověkých dějinách, přenášení jejich náplně do raného středověku je pak čirým nesmyslem. Slovanská kultura této doby není rozhodně jednotná - odlišnosti se projevují i na tak malém teritoriu, jaké dnes pokrývají české země. I z historického hlediska jsou zřejmé výrazné mocenské, politické či náboženské hranice, ostře dělící obrovské teritorium osídlené slovanskými kmeny. Zřetelnější hranice než mezi Slovany a Germány tak kupříkladu vedla mezi „křesťanskými" a „pohanskými" Slovany. Bojovníci ve službách přemyslovských knížat doslova lovili jako otroky slovanské „bratry", mající tu smůlu, že včas nepřijali křest. Mimochodem - právě bohatství z prodeje slovanských otroků pochytaných na území dnešního Polska a západní Ukrajiny umožnilo vznik českého státu. 5)
Jednu věc však Slované společnou měli - jazyk. Nejprve jednotný, postupně se na různých územích diferencující, přesto jednoznačně rozpoznatelný. Na základě zpočátku stejného jazyka užívajícího navzájem srozumitelných „slov" se jeho nositelé sami označili jako „Slované". Nebylo to ovšem výjimečné: také výraz „deutsch" (německý) pochází z „thiutisk", což je pojem, který se z Bavorska v 8. a 9. století rozšířil do dalších částí germánské střední Evropy a znamenal prostě „řeč lidu".6)
Jazyk je ostatně asi to jediné, co z nás dodnes Slovany činí; nehledejme v sobě žádné „čistokrevné" Slovany - země v srdci Evropy se mnohokrát staly křižovatkou dějin, po jejíchž cestách putovala četná a rozmanitá etnika. Určitě v nás zůstalo něco z předslovanského obyvatelstva, z Keltů a Germánů, v našich genech je jistě mnohé z pravěkých lovců a zemědělců. Po příchodu Slovanů se již sice žádná jiná masivní invaze nového obyvatelstva do našich zemí nekonala, přesto se bouřlivé období středověku i novověku do etnických poměrů zapsalo velmi výrazně; stačí jen připomenout německé kolonisty, početnou židovskou diasporu či příslušníky různých cizích armád, kterých přes naše území protáhlo nespočet. Snad jen souhrou historických náhod zůstal zachován jazyk raně středověkých obyvatel. Hovoříme-li - do značné míry oprávněně - o raně středověkých Slovanech jako o našich přímých předcích, máme na mysli spíše kontinuitu historického vývoje kmene, státu a snad i národa, nežli přímou biologickou souvislost.
Slovanské nálezy v našich zemích se postupně podařilo vydělit v dobách konstituování archeologie jako vědy ve druhé polovině 19. století. Jedním ze zásadních podnětů - a zároveň dokladem o často velmi prosté podobě geniálních věcí - byl drobný článek Ludvíka Šnajdra 7), otištěný v roce 1875 po mnohých peripetiích na stránkách Památek archeologických. Jeho Pokus o roztřídění nádob hrobových, byť doprovázený poněkud znevažující poznámkou redakce, znamenal první krok k vydělení slovanské keramiky z masy veškerých nalézaných střepů. 8) A vzhledem k tomu, že zlomky keramických nádob jsou nejhojnějším, nejběžnějším a v mnoha směrech určujícím druhem nálezů, měla se „slovanská" archeologie konečně od čeho odrazit. Její vývoj lze pak v českých zemích sledovat ve dvou liniích, v nichž dosáhla velmi vysoké úrovně. Jednak to byl směr bádání, který bychom dnes nejspíše mohli označit jako kulturně-antropologický, reprezentovaný především dílem Lubora Niederla. Jeho Slovanské starožitnosti, vědomě navazující na stejnojmenné obrozenecké dílo Šafaříkovo a vycházející v letech 1902-25, se staly nenahraditelným kompendiem informací a základem moderního studia slovanských dějin. Dodnes budí nejen respekt, ale po téměř sto letech jsou nadále zdrojem poznání a inspirací co do objevně všestranného přístupu k problematice. Druhou větví bádání o raném středověku, jejíž vědecké počátky jsou spjaty především s osobností Josefa Ladislava Píče, pak byla archeologie opřená o terénní výzkumy a zabývající se českým (a o něco později i moravským) raným středověkem. Ta byla po právu po dlouhá desetiletí neoddělitelnou součástí pravěké archeologie, aniž jí to ovšem jakkoli uškodilo; právě naopak - vždyť postupy archeologické práce, metody výzkumu i teoretického zpracování a konečně i druhy archeologických pramenů jsou do jisté míry shodné, případně alespoň vykazují shodné tendence. Pojednáním o raném středověku tak byly mimo jiné završovány veškeré přehledy o pravěkém vývoji českých zemí.
Nebývalého rozmachu nabyla slovanská archeologie po druhé světové válce; do značné míry přitom ovšem nešlo o přirozený vývoj oboru. Zpočátku to byla především reakce na nacionalismus německé archeologie, postupně se však přidávalo i znásilněné pojetí všeslovanských zájmů v podobě jakéhosi komunistického panslavismu. Přesto bych se zdráhal nazvat slovanskou archeologii v českých zemích nástrojem propagandy. 9) Jistěže najdeme v archeologické odborné literatuře 50. let, jako asi v každém oboru lidské činnosti té doby, skutečné „skvosty", archeologie si však do značné míry udržela odstup od přímých politických souvislostí. A významné dílo rozvíjející zmíněnou práci Niederlovu, Rukověť slovanské archeologie Jana Eisnera 10), i jediný sborník specializovaný v tehdejším Československu na obecněji zaměřenou slovanskou archeologii 11), se podařilo od panslavistických tendencí uhájit zcela. Díky štědrým dotacím, cíleným ovšem pouze na vybrané lokality, učinili archeologové řadu velmi významných terénních objevů, které nejen posunuly poznání raného středověku o notný kus dopředu, ale oživily i zájem o dávnou historii. Nebýt rozsáhlých výzkumů velkomoravských center, věděl by dnes každý školák o existenci Velké Moravy, nebo by naše dějiny začínaly až svatým Václavem? Snad jen to proplouvání mezi archeologickou Skyllou a Charybdou se občas nedařilo a snahám o poznání padly za oběť mnohdy až příliš velké části důležitých archeologických lokalit. Až 90. léta vrátila slovanskou (teď již opravdu spíše raně středověkou) archeologii na místo, jež jí náleží; stala se znovu jedním z významných odvětví archeologie, nikoli již nejsledovanějším, nejpodporovanějším a nejvýznamnějším.

Poznámky:
1) P. J. Šafařík: Slovanské starožitností. Citováno dle vydání z roku 1863.
2) K tomu D. Tfeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). Praha 1997, s. 17-53.
3) V. Blažek: Keltové - Germáni- Slované. In: Čeština. Univerzália a specifika, Brno 2000, s. 9-30.
4) K. Sklenář a kol.: Archeologické památky. Čechy, Morava a Slezsko. Průvodce. Opava 1993.
5) Podrobně D. Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha". Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemy¬slovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. Praha 2000, s. 49-70.
6) H. Schulze: Staat undNation in der europáischen Geschichte. Můnchen 1994, s, 114-115.
7) L. Šnajdr: Pokus o třídění nádob hrobových. In: Památky archeologické 10, 1875, s. 349-352.
8) K Šnajdrově osobě i soudobým polemikám o jeho postupech K. Sklenář: Učenci a pohané. Praha 1974, s. 213-225.
9) M. Gojda: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha 2000, s. 29.
10) J. Eisner: Rukověť slovanské archeologie. Praha 1966.
11) Vznik a počátky Slovanů 1-7, Praha 1956-72.

Článek je převzat z knihy Lutovský, M.: Encyklopedie Slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vydavatel Libri, vydáno v roce 2001

PLG_CONTENT_SHOWTAGS_TITLE M. Lutovský

Dárci, sponzoři, dobrovolníci

Líbí se vám naše činnost? Děkujeme za každou Vaši podporu. Podívejte se na informace pro sponzory a dárce, jsou zde. Pro dobrovolníky jsou info zde, děkujeme. Seznam dárců. Budete-li chtít přispět, můžete tak učinit na uvedená čísla účtů, děkujeme.

Keltoi je členem

exarc-logocas-logo