Keltoi 1994-2017

stopyVe stopách předků - výstavy, tipy na výlety

Lughovo berounské léto - Beroun Lughnasad

V Muzeu Českého krasu v Berouně se koná výstava Lughovo berounské léto - Beroun Lughnasad. Potrvá od 2. 8. 2008 do 16. 9. 2008. Keltští pavouci zachraňují svět dnes

S výstavou výtvarníků, členů o.s. LUGH a jejich hostů, se v Berouně setkáme již potřetí. Jedná se o výstavu výtvarných děl (obrazy, sochy, fotografie) vytvořených v inspiraci na předem dané téma z keltské mytologie, převedené ve smyslu speciálního stylového záměru do současnosti. Téma je vystavujícím tradičně zadáno začátkem listopadu – což je začátek keltského roku. Těchto výstav se účastní významní a velmi známí čeští umělci, jako ak.soch. Olbram Zoubek, prof. ak.soch. Peter Oriešek, ak.mal. Aleš Krejča, ak.mal. Antonín Stibůrek. Patrony tohoto projektu jsou velvyslanci České republiky v Irsku a Irska v České republice. Konzultantem Doc. PhDr. Jiří Šetlík, CSc. Výstava je podpořena Středočeským krajem a Městem Beroun.

Téma dvanáctého ročníku projektu Lughnasadh zůstává stále přípravou na další výstavu pořádanou sdružením LUGH ve smyslu dlouhodobé každoroční tradice, a tedy i v příštím roce bude inspirací pro expozici „Beroun Lughnasadh 2008“. Protože se však v Berouně bude tato výstava konat již potřetí a s vedením Muzea Českého krasu byla dohodnuta výstavní forma bienále (jednou za dva roky – neboli vždy v sudém roce), dal jsem tomuto sudému (na vernisáži snad i sudovému) bienále tentokrát speciální název „Lughovo Berounské Léto“ (komu by se líbilo, tak LBL).

Jak ale bude vypadat konkrétně toto téma, jeho vlastní obsah? Jednoduše řečeno bude o něco těžší, než dříve. Důvodem tohoto kroku je právě ona výše naznačená okolnost, že jde již o dvanáctý ročník a tudíž je možno u všech účastníků společně realizovaného projektu předpokládat, že jejich znalost základních principů, na nichž keltský svět stojí, bude přiměřeně uspokojivá. Doufejme v to.

Řekli jsme si již dříve, že doslova červenou nití keltského světa již nejméně od dob, kdy ve Starém Řecku začaly olympiády, je nesmrtelnost keltské duše. Nekonečnost a nepřerušitelnou nit kontinuity tohoto duchovního života symbolizují tři různé základní znaky, znamenající vlastně totéž jak ve svém vnitřním obsahu, tak ve své formální grafické zkratce. Je to jednak kruh viděný z výše symbolického nadhledu nad nikdy nekončícím během všech životů na jedné Zemi, tvořících na ní jeden nedělitelný celek (kolo slunečního vozu, had Ouroboros zakousnutý do svého ocasu, prsten), jednak spirála jako symbolika horizontálně viděného pohybu veškerého života až do nekonečna (ten kdo se dívá dopředu, má za sebou stejnou spirálu vedoucí zpět od protilehlého nekonečna – to jsou ony dvě spirály spojené vedle sebe opačným závitem, přičemž krátký okamžik současnosti stojí s pozorovatelem nekonečného života přesně mezi nimi) a konečně je to (vedle pomyslné vertikály a horizontály) tak zvaný keltský knot. Ten je vlastně nejdůležitějším keltským symbolem nekonečné a nevyčerpatelné rozmanitosti nikdy nepřerušené niti života. Navíc má oproti dvourozměrné vertikále a horizontále trojrozměrnou povahu – keltský knot nelze proplétat za pomoci pouze dvou rozměrů.

Připomenul jsem tři základní výtvarné znaky nekonečnosti a nesmrtenosti keltské duše (Long Live Eternal Celtic Soul!), vylučovací metodou však zůstaneme jen u toho posledního. Soustředění na jen jeden znakový prvek je totiž důležité pro správné pochopení významu poselství jeho obsahu, jež sděluje. Jestliže otevřeme symbol nekonečné niti ve spojení s mytologickými obrazy, nemáme moc možností, které byly v různých bájích již použity. Když pomineme nit, pomáhající najít cestu bludištěm (ta ovšem není symbolem nekonečnosti, jen účelovou pomůckou vedoucí k cíli, kterého bychom bez ní asi nedosáhli), je tu zejména vše co souvisí s výrobou niti jako symbolu osudu, což reprezentují jednak nástroje k tomu potřebné (vřeteno, přadeno, kolovrat, nůžky, apod.), jednak tajemné postavy, které nit osudu spřádají (Aisa, Moiry, Parky, Sudičky). A samozřejmě vlastní nit. Toto ale jsou pro nás klamné, nekeltské představy, spojené se zákonitostmi jiných světů, protože symboly osudu jsou něco úplně jiného, než symboly nekonečnosti. Vysvětlím dále podrobněji.

Když se Homér jako první zmiňoval o bohyních osudu Aise a Moiře (někde uvádí Moiru jako jedinou postavu, někde jako skupinu Moir, ovšem bez udání jejich počtu – to upřesnil až Hésiodos, který stanovil, že jsou tři a dal jim jména), ještě rozlišoval osud nezměnitelný (Moira) a osud, který může člověk ovlivnit svou vlastní vůlí (Aisa). Obráží se v tom ještě přechodné období, v němž se Řekové vraceli po čtyřech stech letech z Frygie a Lýdie, kam byli potupně vyhnáni (včetně Frygů) Illyry v době Trojské války, kdy – jako součást „mořských národů“ – kromě Kimmeriů a Skythů útočících z druhé strany od Kavkazu, zničili definivně Novochetitskou říši. Tato zvláštní časová souslednost spíš naznačuje, že Homérova Trojská válka je opravdu básnickou licencí, vylepšující dřívější poněkud jinou historii, kdy si hordy vyhnaných „mořských“ Řeků vylévají svůj vztek na sídlech místního obyvatelstva, kromě jiného i na hradu v Tróji. Pak se tam na několik set let usídlí a spolu s Frygy, Kimmerii, Skythy a dalšími (není jich v tom prostoru právě málo), zvláštní Anatolské společenství, hledající svou novou tvář.

Nechci to řešit, jen připomínám, že na tomto poměrně malém území byl vytvořen hrou řady náhod skutečně mnohonárodnostní prostor, kde se střetávaly v průběhu oněch 400 let myšlenkové a duchovní proudy, jaké by se za jiných okolností vyvíjely úplně jinak. Hodnotit to nemá význam, ale dodám k tomu, že pravděpodobně právě zánik chetitské říše mohl být docela vhodným impulzem pro některé tehdy tam působící kněze, aby přesvědčili skupinu stejně smýšlejících osob k opuštění území, které dost rychle ztrácí svou duchovní stabilitu, a vydali se s nimi někam jinam – na západ. To mohla být zřejmě druhá větší vlna prakeltských vystěhovalců z Anatolie a ti vzdělaní a mnoha nejen duchovních věcí znalí kněží mohli být předky pozdějších druidů. Tou první vlnou, možná jen docela malou skupinou, mohla být nějaká dřívější výprava technicky i teoreticky vzdělaných osob (astronomové, znalci těžby a zpracování rud, zeměpisci, zemědělští odborníci, apod.), ke kterým se nějak z Kréty doneslo, že krétští prospektoři našli kdesi na západě (v Krušných horách a v Anglii) velká ložiska cínu. V té době byla totiž veškerá cínová ložiska ve Středomoří a Anatolii vybrána a z mědi se bez cínu bronz vyrobit nedal. Tehdy ještě železo nebylo vynalezeno a bronz byl základním materiálem všech tehdejších civilizací. Železo čekalo na Kelty až někdy začátkem Halštatu, tedy až zhruba v době založení Fryžské říše, kdy doba byla těhotná velkými změnami i jinde:

V roce 814 založili Féničané Kartágo, Řekové začali shromažďovat již polozapomenuté informace o Trojské válce (teprve kolem roku 1.000 převzali Řekové od Féničanů písmo, takže by asi 300 let od Trojské války museli Achajci veškeré podrobnosti, jména, čísla, apod., nosit ve svých hlavách), aby je mohl básník Homér vtělit do eposu Íllias a Odysseia (pokud ale nejde jen o literární licenci), rovněž někteří Lýdové se přestěhovali do střední a západní Itálie a stali se Etrusky (dle Hérodota). Pak se začali vracet do Řecka i Řekové a datem nového začátku jsou první olympijské hry v r. 776.

Řekové si do toho nového začátku přinesli jasný duchovní plán: nad budováním musí někdo dohlížet a řídit je tvrdou rukou. Dohledem byl pověřen nový pantheon bohů s jasnými pravomocemi a konkrétního výkonu veškeré moci se ujal panovník. Neboli bohům a panovníkovi se neodmlouvá a kdo to zkusí, smrt ho nemine. Tato volba následně poznamenala celé následující tisíciletí v celém Středomořském prostoru. Jediní, kdo se této volbě začali překvapivě brzy bránit, byli filosofové.

A je dost zajímavé, že hlasy vzdoru se začaly ozývat nejdříve a výhradně ze svobodomyslné Lýdie, v té době nepochybně nábožensky velmi tolerantní: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Hékatáios, Pýthagorás (smrt ukamenováním fanatickými vesničany). Ani pozdějí Athénská demokracie nebyla zdaleka tak tolerantní (sochař a filosof Sókratés dostal od státu trest smti za „pohrdání bohy“), jako dříve Lýdie a už vůbec ne jako Frýgie (pověstná fryžská čapka, typická u Frygů, byla prý již tehdy symbolem osobní svobody – a co je zvláštní, prý odlišovala Trójany od Achajců v Trojské válce. No a samosebou i fryžská čapka na hlavě svobodné Francie na barikádách Francouzské revoluce … ).

Jak jsem již zmínil, celou tuto situaci výborně symbolizují bohyně osudu Moiry, spřádající nit života každému člověku (ale i bohu, což je velice rafinovné – nikdo se nemůže divit, že ten či onen bůh jedná právě tak a ne jinak) předem přesně daného. Nad tímto předem daným životním údělem nemůže nikdy člověk zvítězit a proto je proti Moirám zcela bezbranný. Co více si mohl panovník, realizující na Zemi vůli bohů, kteří sami jsou před Moirami bezmocní, přát? Také proto zmizela velice rychle i Aisa (osud, který může člověk ovlivnit vlastní vůlí) z řeckého pantheonu.

Dále je třeba si uvědomit, že nit osudu, kterou Moiry předou (Klóthó nit načíná, Lacheis nit přede dál, Atropos nit přestřihne) není ani nekonečná, ani nepřetržitá. Naopak ve svém výsledku je práce Moir (z keltského pohledu) jen nekonečným vršením chaotické změti nastříhaných nití různě dlouhých, různé kvality, různé tloušťky, různé barvy, atd. Není se tak proto co divit tomu, že dávní druidové řecké Moiry naprosto neuznávali a opovrhovali jimi – jako snad nejhloupějšími řeckými představami, postrádajícími jakoukoli eleganci. Již samo ztotožnění niti s osudem měli za směšné: i kdyby někdo chtěl přisoudit nekonečnost a nepřetržitost niti osudu spřádané Moirami, byla by to nit sestavená ze samých uzlíků.

Osud nemůže být nikdy předem dán – je přitom jedno, zda jde o osud jednotlivce, skupiny, či všech tvorů celého vesmíru. Keltský svět té naprosto klamné představě, že osud nás všechny již od narození svírá a jsme proti němu zcela bezmocní a bezbranní, programově vzdoruje po celou dobu své existence. Ví, že dogma nezměnitelnosti osudu je především popřením všech zákonů času a co je horší – vrahem svobody. Přijetím dogmatu osudu končí veškeré další příběhy nekonečného běhu života a ten pak nezadržitelně padá do tartaru nehybnosti. Bohyně Moiry jsou tak nejen zlodějkami času, ale přímo jeho vražedkyněmi. To je vlastně podstata nekonečnosti keltského knotu.

V řeckých bájích je ještě jedna báj o dceři barvíře Idmóna z Kolofónu (čili z Lýdie), jménem Arachné Lýdská. Tu vypráví jen Ovidius ve svých Proměnách, nikdo jiný. Líčí Arachné jako sice velice zručnou a schopnou přadlenu a nadanou tkadlenu uměleckých obrazů, ale příliš pyšnou na své umění. Arachné se prý rozhodla vyzvat samotnou bohyni Pallas Athénu (která kromě jiných svých schopností byla i patronkou umění a řemesel a naučila ženy příst a tkát) na souboj: kdo z nich dvou utká lepší látku s lepším výjevem. Athéna trochu váhavě na tento souboj přistoupila … a (což nepředpokládala) prohrála ho. Arachné byla prostě lepší. To božská Pallas ale nestrávila, výtvor Arachné roztrhala a samu Arachné ze vzteku nad prohrou pobodala člunkem do čela (podle Ovidia šlo o trest za chlubivost). Nešťastná dívka se v zápětí na to ze žalu oběsila. Nedosti však na tom: Athéna (prý ze soucitu) již mrtvou Arachné opět probudila k životu, avšak proměnila ji v pavouka (jako součást trestu za chlubivost), aby mohla visíc na síti spřádat svá vlákna až do skonání světa.

A s ní i všechna její následující pokolení. Tak se stal pavouk symbolem předení … a nekonečnosti.

Když jsem si tuto Ovidiovu báj kdysi přečetl, pochopil jsem, že v ní se přesně obráží celý vztah antických Řeků a Římanů ke keltskému světu. Vlastně nechtěně – v té báji je řeč o Lýdii a Frýgii a ty ležely Řekům v žaludku. Svobodomyslnost a soutěživost se ve světech postavených na nezměnitelných příkazech neodpouští. Ani tenkrát, ani dnes. S tím Keltové počítali ve všech dobách a nikdy se tím netajili. Po návštěvě keltské delegace u Alexandra Velikého prý Alexandr prohlásil: „Ti Keltové mají sami o sobě směšně vysoké mínění.“ Traduje se při této návštěvě přímá otázka Alexandrova: čeho že se nejvíc obávají. Oni mu odpověděli: „Nebojíme se ničeho, než toho, že nám nebe spadne na hlavu.“ Peter Berresford Ellis ve své knize „Keltové 1000 př.Kr. - 50 po Kr.“ čtenáři vysvětluje, že ta slova byla formou keltské přísahy, uváděné v irských zákonících: „Budeme držet slovo, dokud nebe nepadne a nerozdrtí nás ...“ S tímto výkladem nemohu než nesouhlasit. Jednak to není odpověď na přímou Alexandrovu otázku, jednak to vůbec nepostihuje odvěkou keltskou oblibu mluvit formou metafor, znaků a symbolů. Ne nadarmo se nejen v Antice, ale i mnohem později, na Kelty snášely časté výtky, že jim nikdo nerozumí. Nabídnu vám vedle Ellisova výkladu ten můj: „Dokud zůstaneme věrni našemu duchovnímu světu a tomu co si myslíme, život půjde dál a naše nebe zůstane tam kde je. Jen my sami nejlíp víme, kde se nachází. Proto se bojíme jen jediného: jakmile začneme pošilhávat po nějakých jiných duchovních světech, třebaže by byly všemožně lákavé, jakmile se začneme zaobírat duchovními hrami, které nám jsou bytostně cizí, tak jsme skončili – naše nebe nám prostě spadne na hlavu. Pod cizím nebem bude pak někdo jiný, než my.“

Máme ale ještě jednu ukázku keltského způsobu uvažování s jiným – pozdějšího data. Když se teolog Pelagius (Morgan) delší dobu dohadoval se svatým Augustinem o základním dogmatu křesťanské církve (Augustin tvrdil, že jediným údělem člověka je, že se rodí v hříchu a že tak celý svůj další život má jedinou možnost: prosit Boha za odpuštění. To Pelagius zásadně odmítnul a trval na tom, že každý člověk se rodí bez hříchu, čistý a záleží jen na něm, jak si pak svou čistotu dokáže uchovat), nakonec prohrál a jeho názory Augustin odsoudil jako herezí pelagiánství. Hned na to se ale ukázalo, že mnoha staletími žitá a pěstovaná keltská shovívavost a svobodomyslnost i ve velmi vypjatých situacích může přinést dobré ovoce: kdyby jí nebylo, jen těžko by se svatému Patrikovi mohlo podařit přesvědčit Iry, že křesťanství pro ně není nic nového. Kdyby jí nebylo, nevznikla by nikdy legenda o Artušovi. Kdyby jí nebylo, nikdy by nevzniklo keltské křesťanství nikdy by tak iroskotští misionáři nemohli zachránit Evropu. To všechno se stalo jen díky tomu, že pravdu neměl svatý Augustin, ale Pelagius. On jako potomek Keltů totiž zcela přesně věděl, že Augustinovým hlasem promlouvají Moiry a že kdyby je poslechl, nebe m spadne na hlavu. Velice krásně na tento „věčný“ problém naráží Zdeněk Neubauer v katalogu pro Kačinu 2007 v úryvku z jeho knihy, který jsem tam otiskl: hyletická (lesní) a eremiální (pouštní) kultura je neslučitelná – obě se mohou pouze vzájmně tolerovat. My Keltové, vyznávající hyletickou metafyziku, to dobře víme. A jako keltští pavouci snad dokážeme něco kloudného z nekonečného a nepřetržitého keltského knotu upříst. Hlavně na vztek Pallas Athéně, která se k nebohé Arachné zachovala tak hnusně.

Na závěr bych chtěl ale – pro jistotu – poznamenat, že ačkoliv teď budeme zachraňovat svět (vlastně lidstvo – to dělal konec konců i Spider-man), veškeré zprávy, vzkazy či poselství o všech možných spasitelích (včetně všech pokynů od nich) odmítám. Ty si rezervujte pro Moiry, až je na té eremiální poušti někdy potkáte. My z lesa tam nechodíme.

Josef Ryzec, Lugh o.s.

Dárci, sponzoři, dobrovolníci

Líbí se vám naše činnost? Děkujeme za každou Vaši podporu. Podívejte se na informace pro sponzory a dárce, jsou zde. Pro dobrovolníky jsou info zde, děkujeme. Seznam dárců. Budete-li chtít přispět, můžete tak učinit na uvedená čísla účtů, děkujeme.

Keltoi je členem

exarc-logocas-logo